LVD „lampy“ aneb indukční světelné zdroje
Již to, že se na stránkách nejrůznějších prodavačů uvádí, že jde o lampy, svědčí o jejich mizivé znalosti oboru osvětlování. Proto o nich také hovořím jako o prodavačích nikoli prodejcích či obchodnících. Slovo lampa patří do mluvy laické veřejnosti, která je používá ve dvou významech – jako světelný zdroj nebo jako svítidlo. Odborník se musí vyjadřovat jednoznačně, jak by se pak rozlišilo, zda hovoří o lampě, lampě nebo o lampě v lampě?
Správně jde o výbojové indukční světelné zdroje u kterých vzniká oblouk pomocí indukce. Díky tomu dochází k jejich opotřebení jen velice zvolna a je pro ně charakteristický dlouhý život. Ten se pohybuje na hranici šedesát tisíc hodin (v podání prodavačů je to sto tisíc). Ke kladům lze připočíst i jejich přijatelné barevné podání , jistým kladem je i rychlý zápal výboje a to i po případném krátkodobém výpadku napájení. Běžné výbojky, pokud nejsou speciální konstrukce, musí napřed vychladnout. Ale tím končí pozitiva.
Nevýhodou těchto světelných zdrojů je jejich konstrukce. Jedná se o trubku poměrně velkého průměru. Tím je značně snížená možnost zpracovat světelný tok. Svítidla mají malou účinnost. Mnohem lépe se pracuje s klasickými výbojkami, které umožňují navrhnout odrazné plochy ve svítidle tak, aby dokonale směrovaly světlo do žádoucích míst. I zářivky umožňují lepší zpracování světelného toku., zejména v provedení T5.
V reklamních materiálech prodavačů se lze dočíst, že indukční zdroje mají vysoký měrný výkon (množství světla vyprodukované na jeden watt – 80 lm/W). Ovšem měrný výkon sám o sobě nelze porovnávat bez toho, aby se vzal v úvahu úbytek světelného toku v průběhu života. Ten je u indukčních zdrojů kolem 40%. To znamená, že na konci života vystupuje ze zdroje světelný tok 80 × 0,6 = 48 lm/W. U zářivek, které mají měrný výkon přibližně 90 lm/W je úbytek méně než deset procent; konečný měrný výkon je zhruba 80 lm/W. Pro zajištění stejného osvětlení by byl zapotřebí o dvě třetiny vyšší příkon LVD než zářivek. A to jsem nevzal v úvahu to, že účinnost zářivkových svítidel je vyšší. Potom by dopadly indukční zdroje ještě hůře. Srovnání s vysokotlakými výbojkami není pro LVD o nic příznivější, především ne se sodíkovými.
Nemá smysl již rozebírat mnohá další nekorektní prohlášení prodavačů. Již z uvedeného je zřejmé, že LVD mají jen velice malé uplatnění. Neujaly se i když na trhu nejsou žádnou novinkou. Jejich vynález se přičítá Nikolu Teslovi (někdy v osmdesátých létech 19. stol.). Jejich současná pseudorenesance je podle všeho důsledkem toho, že jejich výrobu zvládli asijští výrobci. Indukční zdroje mají své uplatnění tam, kde je velice obtížné provádět údržbu osvětlovacích soustav, kdy by výměna světelného zdroje byla nákladná (několik set korun jen za práci). Ale i tam je dobré napřed zvážit, zda nejsou vhodnější dlouhoživotnostní zářivky. Např. typ XXT má servisním interval 75 000 hodin (90% zdrojů je provozuschopných, z toho plyne, že život je okolo sta tisíce hodin – to je funkční právě polovina zdrojů).
Ve veřejném osvětlení se tyto zdroje prakticky nemohou uplatnit. Právě z důvodu nevyhovujícího způsobu zpracování světelného toku. Svítidly s LVD nelze dosáhnout velkých roztečí mezi stožáry. Pokud se svítidly s těmito světelnými zdroji zamění stávající, tak je téměř vyloučené splnění základních požadavků na kvalitu osvětlení. Uplatnění by mohl tento světelný zdroj najít například při osvětlování velkých prostranství, jako jsou třeba náměstí. Ale i tam je třeba provést porovnání s klasickými světelnými zdroji, vysokotlakou výbojkou sodíkovou nebo halogenidovou (tam kde je vadí barva světla sodíku).